Dvě vzpomínky na „obyčejnou ženu“  Chiaru Lubichovou

V dnešní den kdy se koná pohřeb Chiary Lubichové mě napadají dvě vzpomínky s ní spojené. Přestože nepatřím mezi členy Hnutí fokoláre a její život jsem měl možnost jen párkrát sledovat  přes objektiv mojí kamery jsou moje vzpomínky velmi blízké a osobní. Paradoxně jsou obě spojeny s dvěma hřbitovy vzdálenými od sebe několik tisíc kilometrů.

Vzpomínka první

V roce 2001 jsem natáčel během její návštěvy Prahy, měl jsem možnost s ní strávit nějaký čas v úzkém kruhu lidí. Během návštěvy baziliky sv.Petra a Pavla v blízkosti vyšehradského hřbitova Slavína jsme měli možnost spolu trochu pohovořit. Jak už to u různých známých osobností a autorit bývá člověk většinou od nich naivně očekává, že mu sdělí nějaké svoje poselství či zásadní moudro, které by si mohl vzít k srdci. Také jsem to tak nějak naivně očekával J Nestalo se tak. Mluvili jsme o běžných věcech, o mé práci, o Vyšehradě, o tom jak se jí líbí Praha. Potom jsem nějakou dobu  přemýšlel „Co tak zásadního v tom našem rozhoru bylo?“ Pak mi to docvaklo. Přestože byl náš rozhovor běžný a zcela banální, bylo v něm vzájemné sdílení, naslouchání a porozumění, byla v něm radost a láska.

Vzpomínka druhá

Minulý rok, když jsem natáčel dokument „Nohama na rovníku, hlavou v nebi“ jsem navštívil misii ve Fontem v africkém Kamerunu. V oblasti Fontem v 60.letech řádila rozsáhlá epidemie na kterou zemřelo 93 procent dětí z kamerunského kmene Bangwa. Jejich tradiční africké modlitby a rituály nepomáhaly, kmen vymíral dál. Místní král se rozhodl o pomoc požádat místního katolického biskupa. Ten oslovil Chiaru Lubichovou , ta poslala svoje lékaře a díky jejich příchodu a stavbě nemocnice uprostřed pralesa se kmen podařilo zachránit. Poté byly postaveny školy, kostel, misijní centrum. Do Fontem se stěhovali lidé, vzniklo několika tisícové městečko. Lidé přijímali katolickou víru. Začali se rodit děti.

Podívám-li se dnes na Evropu, která ve světě pomalu ztrácí svou moc a respekt, která se stydí za svoje křesťanské kořeny a která pomalu vymírá díky sobectví svých obyvatel,  tak mě nezbývá než hledat naději tady v Africe.

Ve Fontem jsme natáčeli také rozhovor s místní královnou  Asong  Christinou mafuou z Fontem, která je křesťankou (pozoruhodné je že, místní aristokracie je zde nositelkou křesťanství stejně tak jako u nás v ranném středověku) .Vyprávěla nám příhodu, která se stala před lety když Chiara Lubichová  navštívila Kamerun. Královnin otec fon Defang se tehdy při pohledu na Fontem Chiary Lubichové zeptal: „Jak jste to všechno dokázala? Vždyť jste jenom obyčejná žena? Ženy tady u nás neznamenají vůbec nic.“ ona mu odpověděla „Máte pravdu, já neznamenám nic, proto bych nikdy nic takového nedokázala. Toto zde ve Fontem je totiž dílo Boží.“

Celý rozhovor s královnou jsme natáčeli uprostřed místního malého hřbitova. Jsou zde pochováni  místní lidé, kteří přijali křesťanství a odvážně se tak vzepřeli místní tradici, která přikazuje zakopávat těla zesnulých v blízkosti jejich domů. Také jsou zde pohřbeni misionáři, kteří zahynuli během let na tropické choroby a při různých neštěstích. Na tomto místě jsem měl pocit hodně podobný těm, které jsem měl například při návštěvách různých válečných hřbitovů - tedy určité vědomí toho, že zde leží ti co měli odvahu obětovat život pro druhé a také pocit velké vděčnosti.

Myslím, že Chiara Lubichová bude v jistém smyslu pohřbena i zde mezi  svými přáteli.