17.11.1989 Moje vzpomínky aneb Kam dospěla dnešní svoboda?

Od sametové revoluce uplynulo 20 let. Jak se za tu dobu změnila svoboda, kterou žijeme?  

Tehdejší dobu si vybavuji velice dobře. Šedivost socialismu , atmosféru strachu a lží, které jsme jako děti zažívali každý den ve škole, sledovali v televizi a viděli všude kolem. Jenom doma se směla říkat pravda. Naše rodina měla s komunistickým režimem ty nejhorší zkušenosti. Takže leckteré věci jsem v té době jakžtakž chápal. Do pokoje jsem si dal staré rádio na kterém se dal poslouchat Hlas Ameriky.  Od 12 let jsem začal chodil na náboženství, poprosil jsem tehdy rodiče, aby mě přihlásili. Možná za tím vším byla nějaká touha po pravdě, možná také jakýsi vzdor odpovídající věku. 

17. listopad v roce 1989 připadal na pátek. Po té co jsem s přišel ze školy, s radostným očekáváním víkendu, mi rodiče nabídli, že odpoledne je nějaké shromáždění studentů a pokud chci můžu tam jít. Vzala by mě sebou naše dobrá rodinná známá, která tam jde se stejně starou dcerou. Neváhal jsem. Sešli jsme se na Karlově náměstí u metra a společně vyrazili na Albertov. Konkrétní detaily z promluv, které zde zazněli si už nevybavuji.

 

Nicméně vše co zde bylo vysloveno, transparenty, skandování  lidí,  bylo vyslovením touhy po svobodě, pravdivou kritikou režimu, touhy po změně. Zaujalo mě, že ta slova byla pravdivá a byla vyslovena veřejně a ne jenom doma. Zazněla pravda, která byla vyslovena nahlas. Možná to byl ten okamžik kdy totalita skončila, protože vyslovení pravdy stojí  vždy na počátku opravdové svobody. Pravda osvobozuje.

                                                                          

Po té jsme se s průvodem vydali na Vyšehrad.  Na chvíli jsme se zastavili u rotundy sv. Martina, byla už úplná tma. Pamatuji si ten nekonečný průvod lidí se svíčkami, jejich světlo osvěcovalo celý areál Vyšehradu. Před bazilikou Sv.Petra a Pavla bylo shromáždění ukončeno. Ale my jsme se vydali s průvodem dál na Karlovo náměstí. Ve Vyšehradské ulici u botanické zahrady se najednou průvod  zastavil a vypukla tlačenice. Byli jsme v přední části, lidé ze zadu se na nás tlačili, ze předu se ozýval křik. Nemohli jsme se hýbat, takto to trvalo několik minut. Čelo průvodu zablokoval kordon veřejné bezpečnosti. Zpívala se státní hymna. Zadní část průvodu se oddělila a pokračovala k Národnímu divadlu. Byli jsme zablokovaní a nebylo jasné co bude. S několika dalšími lidmi, byli tam studenti, ale i třeba starší manželé důchodci, jsme se dostali do průjezdu jednoho domu. Obyvatelé nám odemkli vchod do dvora, podařilo se nám vylézt na jakési  chatrné střechy autodílen. Hledali jsme cestu ven podařilo se nám po nich přejít až k blízkému kostelu Nejsvětější Trojice. V oknech se svítilo, byla slyšet hudba, uvnitř se sloužila mše svatá. Několik lidí vyšlo ven a pomohli nám se dostat ze střechy dolů. To byla pro mě ta chvíle kdy zmizel všechen předchozí strach a nejistota. Otevřeli nám malou branku, která ústila do prázdné volné ulice několik metrů od zátarasů veřejné bezpečnosti.

 

Zde jsme se rozloučili. O pár chvil jsem už stál v metru na nástupišti a čekal na vlak a pozoroval svoje boty zašpiněné od vosku svíček. Tou dobou již došla větší část průvodu na Národní třídu kde se schylovalo k onomu okamžiku kdy byli studenti napadeni Veřejnou bezpečností.V dalších dnech události u nás nabrali rychlý spád,  který můžeme znát z učebnic moderního dějepisu.

 

Přišla doba svobody a radosti. Přišlo jaro a já jsem po svých 14 narozeninách přijal svátost křtu. Tuto radostnou atmosféru po sametové revoluci si vždycky připomenu v  pražské katedrále sv.Víta, když jdu kolem rodinné kaple Schwarzenbergů. V té je vystavena pamětní kniha čs.pilotů z II. světové války se jmény těch, kteří obětovali svoje životy pro svobodu. Na stěně nad ní je pak nenápadný nápis s citátem z Bible, který sem nechal v prosinci 1989 umístit Karel kníže ze Schwarzenbergu,: „Když Hospodin přiváděl sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. “

 

Od té doby uplynulo 20 let. Zdá se mi, že ten jásot a smích prvních let po roce 1989 hodně vyprchal. Také asi díky tomu, že doposud velká část lidí u nás nepochopila opravdový smysl svobody, kterou tehdy tak nadšeně přijali. Domnívají se, že svoboda znamená  jen prosazování vlastní vůle a to často na úkor druhých. Nepochopili, že s přijetím svobody přijímají i zodpovědnost za sebe a svá rozhodnutí. Raději se spoléhají na druhé nebo na stát. A také nepochopili, že jejich svoboda a svoboda vůbec má svou cenu, která byla v naší minulosti mnohokrát draze zaplacena krví. A jel-li ohrožena tak je potřeba ji bránit a v krajním případě třeba i se zbraní v ruce. V dnešní Evropě se svoboda stala už tak samozřejmou, že se na toto už  jaksi pozapomnělo. Většina lidí dnes žije velmi pohodlným životem, v péči sociálních států a neustále rozšiřujících se tzv. lidských práv. Naopak tzv. lidských povinností a závazků ubývá. Není potom divu, že ubývá i společenská ochota k přinášení jakýchkoliv obětí.

 

Část berlínské zdi - British Imperial War Museum, London (C) Foto: Monty

 

V dnešní společnosti pozoruji dva protichůdné trendy.

 

Na jednu stranu díky moderním technologiím, které používáme přicházíme o soukromí a náš život je snadněji kontrolovatelný. Denně přibývá množství zákonů, předpisů, vyhlášek a norem, které omezují a určují náš život. Pravomoci státní moci se neustále rozšiřují na úkor jednotlivce. Dá se tedy říct, že svoboda jednotlivce je čím dál více v mnoha zásadních věcech omezována.  Zdá se, že většině lidí to vůbec nevadí ba naopak jsou rádi, protože se tak částečně zbavují své odpovědnosti za sebe a svůj život.

 

Naproti tomu moderní společnost neustále rozšiřuje seznam tzv. lidských práv a svobod. Na základě například práv a svobod tzv. menšin se mění význam a pojetí tradiční rodiny. A v důsledku téhož budou pravděpodobně odstraněny kříže z italských škol.  V moderních soudních sporech často vítězí tzv. právo na „důstojnou smrt“ nad životem a tzv. právo žen na „umělé ukončení těhotenství“ na úkor života dítěte.

 

Z tohoto pak vzniká navenek dojem, že naše společnost požívá více svobody a je tedy svodnější. Většina lidí si to bohužel myslí.

 

 

Ale je toho opravdová svoboda? Svoboda, která ničí základy na nichž odedávna stála naše křesťanská civilizace. Svoboda, která je proti životu a dává zelenou kultuře smrti. Svoboda, která je bez Boha. Já takovou svobodu odmítám a nechci. Většina naší společnosti nepochopila, že jejich svoboda je jenom prostředek k dalšímu. Nikoliv konečný cíl.

 

Na 17. listopad vzpomínám s radostí v srdci a s díky Bohu. Obdrželi jsme další z velkých darů.  Přijali jsme, ale také velký závazek.