Naděje pro Afghánistán, naděje pro nás

...

K napsání tohoto zamyšlení mě vedly dvě události z posledních dní. Ve středu v dopoledních hodinách parlament ČR schválil vyslání elitní jednotky do Afghánistánu. Bude to už třetí nasazení prostějovských speciálních sil. Do bojových akcí proti Talibanu se zapojí  stovka našich vojáků v rámci operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda). Událostí druhou a pro mě osobně velmi smutnou je smrt českého vojáka. Rotný R.V.  který zahynul během stejného středečního dopoledne. Terénní vůz, v kterém se vracel se svými kamarády na základnu najel na improvizovanou výbušninu, která auto roztrhala na kusy.  Zemřel po převozu do nemocnice a další čtyři čeští vojáci jsou zraněni. Zprávy z poslední dní navíc ukazují, že útok nebyl náhodný.

Toto tragické úmrtí vojáka je šestnácté v řadě během českých zahraničních misí od roku 1991. Zajímavé však je, že většina těchto předchozích tragédií byla způsobena sebezaviněním, dopravní nehodou či přírodní katastrofou. Ale poslední dvě úmrtí jsou způsobena útokem teroristů a obě se odehrály v Afghánistánu. Dne 17.března, tedy před šesti týdny zahynul praporčík Milan Štěrba po sebevražedném útoku teroristy.

Myslím, že k hledání naděje a odpovědí na další otázky je třeba pochopit události v širších souvislostech. Pokusím se o stručný (v tomto případě to bohužel moc nejde) a faktický souhrn toho co se v Afghánistánu dělo a děje do dnešních dní.

Sovětská válka v Afghánistánu

Královská rodina byla zavražděna v roce 1978, kdy afghánská komunistická strana uspořádala převrat a převzala vládu v zemi. V roce 1979  proběhla sovětská invaze pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o reakci na mocenské  boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy protikomunistických islamistických povstalců podporovaných Pákistánem a Spojenými státy.Vypukla válka, která trvala až do roku 1989. Zahynulo v ní přes milion afgánských civilistů a bojovníků a přibližně 26 000 sovětských vojáků.

Krutovláda Talibánu

Po sovětském stažení z Afghánistánu, kdy v zemi nastalo určité „mocenské vakuum“ a podpora mudžáhedínů ze strany USA ustala, se většina do té doby bojujících muslimů se vrátila ke své původní obživě, ale mezi místními vůdci vypukly mocenské a etnické boje nad jednotlivými územími. Této situace využilo hnutí Talibán, štědře sponzorované radikálními islámskými kruhy ze zahraničí. Vypukla opět občanská válka. Velkou cenu pro táliby pak měla zejména pomoc Usámy bin Ládina, který jim poskytl rady, finance i své vycvičené mudžáhidy což vedlo v roce 1996  k jejich vítězství a ovládnutí Afghánistánu. Tálibán v zemi zavedl totalitní stát založený na radikální verzi islámského práva šaríja. Byly zavedeny tradiční tresty - veřejné popravy, bičování, ukamenování a utínání končetin. Byla zavedena celá řada zákazů - muži se nesměli holit, byla zakázána hudba, noviny, rozhlas, televize, sportovní zápasy, ženy musely být na veřejnosti zcela zahalené, nesměly chodit samy a nesměly studovat a pracovat, bylo zakázáno vytvářet nebo vlastnit podobizny lidí a zvířat. Země se stala vyloženě nebezpečnou pro cizince křesťanské víry, neboť za křesťanskou misijní činnost byla trestem smrt. Tálibán podporoval produkci opia (byť ji oficiálně zakázal), která během jeho vlády podstatně vzrostla. Trestáni byli pouze ti pěstitelé, kteří nezaplatili podíl ze zisku.

Trvalá svoboda

Přišlo 11. září 2001. Původcem teroristického útoku byl  Usáma bin Ládin a jeho organizace Al-Kajda, ta měla své hlavní základny a výcvikové tábory v Talibánem ovládaném Afghánistánu. Na základě rezoluce OSN byla zahájena 7.října 2001 zahájena operace Trvalá svoboda. Útoky z 11. září rovněž vstoupil v platnost článek č.5 NATO – pokud je jeden z členských států napaden ostatní se připojí k jeho obraně. Do země vstoupily vojenské jednotky USA a Velké Británie a s pomocí také  tzv. Severní aliance (afghánská proti talibánská opozice) byl  13.listopadu  2001 dobyt Kábul. Vláda Talibánu na celostátní úrovní padla.

Současnost

Síly OSN pomáhají udržet pořádek v oblasti Kábulu a dalších významných měst. Větší zastoupení mají v zemi síly NATO působící v rámci mise ISAF. Nová vláda a prezident Karzáí jsou blízkými spojenci západu v pokračujícím boji proti terorismu. Partyzánské oddíly složené z věrných Talibanu se v Afghánistánu pohybují dodnes. Od roku 2006 mají nepokoje a bombové útoky vzrůstající tendenci.

Další současná méně známá fakta o kterých se moc nemluví:

1.  V zemi žije 32 milionů obyvatel. Vojenské příručky doporučují k udržení míru 20 vojáků na 1000 obyvatel. Takže by zde mělo v ideálním případě působit 640 000 vojáků. Je jich však pouze 60 000. Pro srovnání v šedesátkrát menším Kosovu  (poměrně kulturně vyspělejším s lepší infrastrukturou)  je 17 000 vojáků NATO. Alespoň podle tohoto kosovského poměru počtu obyvatel by tak v Afghánistánu mělo být čtvrt milionu spojeneckých vojáků.    

 2. Vzhledem k rotacím jednotlivých kontingentů, dovoleným a také faktu, že se nebojuje o Ramadánu a k nepřístupnosti terénu jen omezeně v zimě, to znamená, že je fakticky bojeschopných asi jen  7 000 mužů po dobu dvou letních měsíců.

3.   Armáda neví zda suplovat civilní humanitární misi PR

4. Situaci navíc komplikuje složitý systém velení, Afgánci neví s kým přesně komunikovat a kdo je kompetentní, chybí jeden hlas, který by mluvil za celé západní úsilí.

6.   Taliban – aby vyhrál válku, stačí mu neprohrát

Závěrem o naději

Myslím, že v těchto výše zmíněných posledních bodech můžeme možná nalézt odpovědi  na otázku proč se situace zhoršuje. Jak tedy dál? Dnes jsou moderní západní armády koncipované tak, že mohou během několika málo dní zasáhnout kdekoliv ve světě. Dokážou získat vojenské vítězství během několika týdnů s minimálním počtem obětí  a Afghánistán je toho příkladem. Vojenské vítězství  může být, ale také někdy politickou  prohrou, pokud se následné kroky dělají polovičatě a chybí jim politická razance. V boji proti terorismu se ukazuje jak je relativně snadné vyhrát válku, ale taky jak je těžké udržet následný mír.  Události naznačují, že obětí bude možná i přibývat. Myslím, že stojíme před těžkým úkolem přijmout bolest ze ztrát. Ale také vytrvat v Afghánistánu, neutéct před zodpovědností vůči místním lidem.

Myslím, že se v posledních letech, v Afghánistánu  rozhořela ještě jedna zásadní bitva. Je to bitva o srdce a mysl místních lidí. Přítomnost českých vojáků mi dává důvod k naději. 

Stovka českých speciálních sil jistě přispěje k větší bezpečnosti v zemi. Český rekonstrukční tým, který sem dorazil teprve nedávno se bude podílet na obnově infrastruktury země, včetně budování škol, zavlažovacích systémů nebo rozdělování humanitární pomoci. Týmy fungují také jako poradci afghánských představitelů a samospráv, cvičí afghánské vojáky a policisty.

Mír a svoboda jsou jednou z nejcennějších věcí. A pro věci, které jsou opravdu cenné je třeba občas přinášet oběti. Obnova Afghánistánu bude jistě trvat mnoho let, ale věřím že úspěšně. Věřím také, že tito dva stateční vojáci a další před nimi nezemřeli zbytečně.

...

...